Osmičky ...

Jestliže nastane válka... " Každá zpráva o tom, že mobilizace a odpor se má přerušit, JE FALEŠNÁ"... "Žádná část naší země nesmí být postoupena nepříteli bez tvrdého odporu. Pokud by nepřitel přece jen obsadil určitou část státu a nastolil vlastní správu, je území i nadále naše".... Odpor na okupovaném území musí pokračovat. Žádný agresor se nesmí cítit bezpečný. Boj pokračuje dokud není celá země osvobozena. Naše jednotky, které se ocitly v nepřátelském týlu, pokračují v odporu. Civilisté se mohou zúčastnit odbojového hnutí  a ztěžovat nepřátelskou činnost jak ozbrojeným bojem tak sabotážemi. Všichni mohou klást pasivní odpor"...... "Každá vláda, která byla ustanovena jiným způsobem než svobodnými všeobecnými volbami, je nezákonná."

Jindřich Marek -Smrt v celním pásmu

Ne, to není odstavec knihy žánru alternativní historie třeba p. Drnka, ani stalinská směrnice z Velké vlastenecké války, (na to by se ty "svobodné volby" nehodily), ale instrukce obyvatelstvu JESTLIŽE NASTANE VÁLKA v telefonním katalogu z roku 1987 Švédského království. (Za kurzívou naše si dosaďte "švédské").

V roce 1938 bojují naše jednotky SOS (Stráž obrany státu) s henleinovskými bojůvkami s vědomím, že nesmí střílet směrem ke hranicím Velkoněmecké říše, odkud bylo běžně stříleno, že zbraně smí používat jen v nutné sebeobraně až po prvním výstřelu druhé strany. Výsledkem byly desítky mrtvých, stovky raněných, tisíce zajatých obránců hranic a hlavně silná demoralizace těchto jednotek, které měly jako první zadržovat počátečný nápor předsunutých oddílů Wermachtu. Tvůrce tohoto příkazu, Edvard Beneš, abdikuje a odjíždí ještě téhož roku do zahraničí s tím, že "má plán".

Politika přizpůsobování, tehdy v hávu r. 1938, a "předvstřícnosti" - asi jsem vytvořil nové české spisovné slovo, v hospodě to nazývají jinak - pokračuje a halí se do mýtu "o mostu mezi západem a východem", aby vypučela známou demisí "demokratických" ministrů z vlády roku 48 a podpisem "prezidenta Osvoboditele", který nás osvobodil i od těch zbytků demokracie a k moci pozval uřvanou menšinu, co se jezdila učit do Sovětského svazu všem oponentům "kroutit krkem". A kdo se jim postavil, dostáli svému slovu.

V roce 1968 zavál vítr, spíše průvan ze zatuchlé spíže, kde téměř už nic nebylo. Zbytky národní hrdosti dusili v lágrech, rozmělnili ji ve voňavou, ale nevýživnou kaši o jedné jediné pravdě diktované shora, o "zářných zítřcích" a "věčných časech". (Jen těch 65 nedotknutých panen v tom nebi chybělo). Národní hrdost přežívala v idealizované a často barvotiskové podobě v emigraci a v daleko syrovějším prostředí zničených životů v zápase o holou existenci na okraji společnosti doma.

Paradoxem je, že národní čest zachraňoval v Moskvě ne generál z II. světové války a prezident Svoboda, ale bývalý interbrigadista, lékař, předválečný komunista a Žid, František Kriegel, který velice dobře znal praktiky sovětského režimu a věděl, kde by mohl skončit.

Zachraňovali ji i tisíce rozlícených a ponížených občanů v ulicích, ve kterých se probudila hrdost a sounáležitost k této zemi, kdy snad poprvé od r. 48 si podstatná část obyvatelstva zřetelně uvědomila, že opět by byla ochotna tu zem bránit bez ohledu na následky. Zjistili najednou, že je k této zemi cosi poutá a nejsou to jenom jejich domy a zahrádky, ale i pocit, že patří sem a tady jsou doma a nezvaný tu nemá co dělat.

Pohádka o "kvadratuře kruhu", "demokratickém socialismu", dalším mýtu a vstřícnosti, nám svobodu nepřinesla, jinak řečeno, nedokázali jsme si ji vzít; ani ten kousek. Naopak jsme se v tom blátě normalizace bezperspektivně rozplácli.

Zcivilizovali jsme se za ta léta. Zatímco v roce 38 jsme měli zbraně, v r. 48 jsme je mohli mít, v r. 68 tak nanejvýš dlažební kostky, jsme v r. 89 skončili s klíčemi v ruce. Kdyby to alespoň byly klíče od katrů, za které bychom zavřely ty, který ten marast udržovali při životě; ale ne, to byly klíče od našich dveří, vrat a forten, za kterými jsme se zase zamkli. A před dveřmi - a už nám leze i dovnitř -  nám zase řádí rudý a hnědý marast, jsou ze stejného těsta, a zase v jiném převleku bezbřehé vstřícnosti všem anomáliím. Tak kdypak odemkneme?

P.S. Předvstřícnost: raději nabídněme všechno co máme předem, třeba nám někdo něco udrolí.