Cesta k únoru 1948

„Když to vytahujete z nich, proč vlastně jsou nespokojeni, proč se cítí nesvobodni, dojdete k tomu, že se oni cítí nesvobodni proto, poněvadž nemohou vylézt na tribunu a říci vám co mají na srdci, protože se bojí, že byste je z té tribuny shodili“. Takto se vypořádal K. Gottwald v září 1945 v Plzni v projevu ke komunistickým funkcionářům NV s otázkou svobody slova.

V rozhlasovém projevu v téže době se A. Zápotocký, tehdy předseda odborů, zasazoval o zavedení pracovní povinnosti a v případě námitek, že to zavání totalitou, to všem vyjasnil slovy, že „když dva dělají totéž, není to totéž, rozhodující je, kdo to dělá“ a aby nikdo nebyl na omylu, jak to myslí, dodal: „My budujeme svoje odbory také na základě dobrovolného členství, ale neznamená to, že nebudeme nutit dělníky a zaměstnance, aby se odborově neorganizovali!“

Abych doplnil řadu výtečníků, kteří slavnému únoru 48 dláždili cestu, je třeba jmenovat také Gustava Husáka, který se zasloužil o likvidaci Demokratické strany na Slovensku, která ve volbách v r. 46 získala 62% hlasů. (Vasil Biľak ve svých Pamětech osvětlil tehdejší prohru KSS mj. slovy, které jako vždy měly „hloubku“: „… v aparátu strany byla na rozhodujících místech převaha Židů. Nebyl to antisemitismus, ale židovské soudruhy lidé znali jako bývalé kapitalisty.“)

Dr. Husák byl, ač známý komunista, za Slovenského štátu právním zástupcem speditérské firmy s německým osazenstvem Byl i účastníkem delegace, která na pozvání Němců navštívila Katyň a byl i v oficiální delegaci Slovenského štátu, která navštívila východní frontu. Připojil se k SNP a horoval za připojení Slovenska k SSSR jako další svazovou republiku.

Koncem dubna 46 promluvil G. Husák v Bratislavě k průvodu bývalých partyzánů, (náčelníkem štábu byl R. Slánský), kteří se vraceli ze sjezdu v Praze a vyzval k „očistě“ politického života. Partyzáni v čepicích s rudými hvězdami si vzali jeho slova k srdci, obsadili budovu SNB, strhli čsl. vlajku, vztyčili rudou a donutili vojenskou četu, aby té rudé vlajce vzdala čest. Táhli ulicemi a sráželi lidem pokrývky z hlavy, když včas před rudou vlajkou nesmekli, případně je stloukli. Mezi ztlučenými byli i Židé, kteří přežili koncentrák.

Povereníctvo vnitra, které bylo v rukou komunistů, vydalo prohlášení, které nenechalo nikoho na pochybách, s kým mají čest:  „V Bratislavě nedostalo sa partizánom zaslúženého privitania, aké bolo v Praze, ba naopak, niektorí zakuklení fašisti pokúšali sa partizánov provokovať, boli však ihned na mieste hlasom ľudu zakriaknutí“. Holt, takový byl hlas lidu v pojetí komunistů!

Gustav Husák dlouho nečekal na ohodnocení svých služeb a byl svými soudruhy v r. 51 odsouzený na doživotí jako tzv. „buržoazní nacionalista“. V r. 60 byl propuštěný a v r. 63 byl rehabilitovaný. Za jeho rehabilitaci se zasloužil mj. Milan Hübl a a Pavol Števček. Hüblovi se Husák odvděčil 6ti lety vězení v r. 72. Števček vězení unikl: zemřel na selhání srdce při jednom z výslechů na StB.

Další z těch „cestářů“ nesvobody byl Antonín Novotný, bývalé kápo v Mathausenu. V únoru 48 byl vedoucí tajemníkem strany Pražského kraje, kdy zajistil dovoz ručních zbraní pro milice ze Zbrojovky Brno do Prahy. Novotný se ve svých pamětech chlubí: „Nešlo pouze o ruční zbraně. V Avii jsem nechal zadržet pět nejmodernějších letadel určených pro armádu … a jak se patří je vyzbrojili“.

Jako další případ z mnoha, z mozaiky „demokratických“ výlevů komunistů, uveřejnilo Svobodné slovo 29. března 1947 vyjádření předsedy ONV v Mělníku na adresu nekomunistických zástupců: „ Jako ta kobyla v posledním tažení nejvíce kope, tak také vy kolem sebe mlátíte. Prase, když ho píchnou, tak také kvičí, a vy jak by smet! A my děláme toho řezníka a my budeme mít ruce samou krev, ale to si opláchneme a půjdeme dál. Zapálíme si cigaretu a za minutu už o vás ani vědět nebudeme!“

Politická a společenská atmosféra poválečné ČSR se nesla v ještě více hrozivějším duchu, než jí vykreslilo pár nahoře uvedených příkladů. Komunistické strana Československa věrně sloužila velmocenským zájmům Sovětského svazu a aby společnost oklamala,  maskovala své politické zájmy bojem za spravedlnost a očistu společnosti. Fakticky však sloužila Stalinovi jako pátá kolona k rozbití zbytků faktické samostatnosti čsl. státu.

Velká část komunistických pohlavárů na rozhodujících postech byla konfidenty Gestapa, agenty NKVD, či jinak kompromitovaná. Mnozí z nich byli nakonec odstraněni, když vykonali svou práci mouřenína.

Skrytá občanská válka fakticky vládla v ČSR od roku 1945, stvrzená Košickým vládním programem, kdy část obyvatelstva rozhodnutím shora byla vyloučena z podílu na politické moci čistě na základě příslušnosti k jiným politickým názorům. Otevřený nástup cizí mocnosti za účelem rozbití nezávislého státu nastal již zabráním Podkarpatské Rusi a zcela dokončený komunistickým pučem v únoru 1948. Tento puč byl provedený čs. občany, agenty cizí mocnosti, kterým sekundovaly represivní a výzvědné složky SSSR. To se rovnalo napadení nezávislého státu za účelem jeho podmanění. Přímí vykonavatelé této zvůle, z nichž se mnozí dopustili vražd, deportací a hrubých nátlaků na čsl. občanech, byli nezřídka zároveň důstojníky NKVD, kteří operovali na území nezávislého státu. Jinými slovy, na území nezávislého státu operovali cizí vojáci za účelem rozbití samostatnosti. Byla to nevyhlášená válka, vedená partou komunistických Quislingů, jejímž výsledkem bylo zničení samostatnosti čsl. státu a podmanění státu velmocí SSSR.

V tomto ohledu byl každý odpor vedený proti mocí nastolenému zřízení plně legitimní. Hlavní protagonisté tohoto převratu ve jménu marx-leninské ideologie by měli být souzeni za vlastizradu a to ještě i po letech.

Projevy ideových následovníků Komunistické strany Československa u hrobu jednoho ze Stalinových nohsledů dokazují, že morálně „samet“ téměř ničeho nedosáhl. Naopak. Stal se živou vodou, která tyto politické anachronismy vzkřísila a pomohla jim na nohy. Jitří již tak rozkolísanou společnost podobnými řečmi o rovnosti a očistě ve společnosti, stejně jako tehdy. Bylo by na čase, aby zmizeli „v propadlišti dějin“, tedy tam, kam posílali dříve jiné.

Použitá literatura:

Tři roky I, II, Přehledy a dokumenty k čsl. politice 1945-48, Melantrich 1991

Vzpomínky prezidenta, A. Novotný, autor Rudolf Černý, POLART 2008

Národní očista, retribuce v poválečném ČSR, Benjamín Frommer, Academia 2010

Paměti Vasila Biĺaka, Agentura Cesty, 1990

Ve znamení temna, František August JAB, VOTOBIA 1997

Vlastní archív