Komunisté a ti druzí ….

Tak máme zase nového šéfa veřejnoprávní televize: Sdělovacího prostředku, který se živí spotřebováním povinného příspěvku občanů. O tom, že je nemorální nařídit občanům platit si zábavu, o kterou nemusí vůbec stát, mnoho lidí asi diskutovat nebude. Že však došlo ke zvolení člověka, který nejenže byl kandidátem strany, která je de facto postavená mimo zákon, ale, jak se později zjistilo, dokonce jejím členem v posledních měsících agónie totalitního systému, je po více jak dvaceti letech fungování svobodné společnosti ukázkou bídného stavu společenské morálky. Za horizontem chápání jakékoliv morálky je i fakt, že kandidát na tak exponovaný post se snažil tuto část svého profesního života utajit. Dětinské výmluvy o tom, že to nevěděl, apod., tuto smutnou skutečnost jen podtrhují. A to s odhlédnutím od toho, že minulost bývalého ředitele ČT, p. Janečka, jakožto bývalého redaktora regionálního táborského ortodoxního komunistického deníku Palcát, byla z pohledů dřívějších volitelů jistě větší zárukou pro tuto funkci než nějaké krátkodobé členství p. Dvořáka v KSČ.  A že se v ředitelské funkci ČT nacházel i bývalý milicionář, svědčí o mnohém. Z tohoto pohledu vzato, rada ČT udělala vlastně dobrý skutek. Žádný hlas se nezvedne, nikdo neprotestuje, nepořádají se happeningy a demonstrace jako v případě Ladislava Bátory.  Něco nám holt voní víc a něco méně, že?

Abych již v úvodu mého článku nezadal příčinu k nepromyšleným reakcím na úvodní odstavec, tak deklaruji, že jsem nebyl žádným zastáncem divoké dekomunizace nebo paušálního odsuzování spoluobčanů za to, že byli členy KSČ, ani se nesnižuji k výkřikům o šibenicích a mrtvých ve dvou metrech pod zemí, ale domnívám se, že společnost, která chce být svobodná, kde občané chtějí mít vliv na vývoj a stav společnosti, na vedení státu, by neměla ve vedoucích funkcí akceptovat občany, kteří již jednou prokázali, že na své životní krédo pozvedli prospěch a servilitu a nyní, když už by se mohli se svým selháním otevřeně vypořádat, selhávají stejně, respektive zachovají se nemorálně i v podmínkách, kdy je k tomu tlak a ani situace nenutí. Tedy, a nemohu si to vyložit jinak, opět myslí na vlastní prospěch. Pan Dvořák zapírá a mlží jako malý kluk chyceného za ruku před rozbitým oknem a který se znova napřahuje, aby rozbil i to vedle.

Od člověka, jemuž se dává do rukou obrovská moc řídit veřejnoprávní sdělovací prostředek, možnost ovlivňovat veřejné mínění, protěžovat určité politické a zájmové proudy, posouvat je na výsluní nebo zatracovat do temnot a navíc za povinně odevzdané peníze občanů, bych očekával alespoň pár slov snad o tehdejší mladické nerozvážnosti, očekávání a kariéře v době, kdy se snad dala čekat možnost ovlivnění chodu vládnoucí strany zevnitř, něco o tom, a to je nejdůležitější, že se nechoval jinak než standardní část společnosti, že se nevymykal průměru, ale že právě o to víc by chtěl pracovat v zájmu demokratické společnosti, atd., atd. Mohlo to vyznít alibisticky, mohlo to navozovat reminiscence „konstruktivní sebekritiky“ z dob ne tak dávných, ale pokud by to bylo řečeno před zvolením, bylo by to pořádku, byl by to standardní projev svobodného člověka, který dal společnosti najevo, že se o post uchází jako čestný člověk. (Konečně, i legionáři byli nejdříve rakouskými vojáky, třebaže to přirovnání trochu kulhá.)

Abychom se nemýlili: není to jen o komunistech, není to o rovnítku co komunista to prospěchář nebo něco horšího, není to o tom používat toto slovo jako jednoznačný argument a tím označit i slušného člověka a definitivně ho zařadit, jde o to konečně pochopit, že se máme chovat jako svobodní lidé, setřást ten marast totalitní společnosti, která deformovala, nutila neříkat to, co si myslíme, ale co se mělo říkat, nutila jednat proti vlastnímu úsudku, která vtahovala do své sebezničující hry biče a cukru i slušné lidi za vidinou lepší životní perspektivy, za vidinou trochy dobové společenské prestiže. Byť pochybné z pohledu jiných. Snad takovým byl i p. Dvořák, ale mohl se k tomu přiznat.